Už týden před vydáním alba But Here We Are se hudební kritici shodují: Foo Fighters ve smutných reáliích natočili vynikající desku.
Kapela tentokrát obyklé promo aktivity výrazně omezila – médiím byly kupříkladu zcela zapovězeny rozhovory s Davem, novinka k nim navíc nezamířila obvyklými digitálními (a zabezpečenými) cestami. Místo toho Foo’s zvali novináře na soukromá poslechová setkání, při kterých je vybavili tištěnými texty všech písní. Účastníci byli zároveň požádáni, aby si během prezentace nepsali poznámky a soustředili se na sdělení, která jim But Here We Are předávala.
Níže si můžete přečíst citace prvních novinářských hodnocení, včetně odkazů na celé texty.
Jedenácté album Foo Fighters je vzhledem k okolnostem vhodným melancholickým přípitkem na léčivé schopnosti rocku a rovněž titulem, ve kterém jsou texty na prvním místě. Jde o obdivuhodnou a hlučnou oslavu bratrství, doprovázenou ostrým a bolestivým prozkoumáváním nečekané ztráty.
(5/5, NME.com)
Od toho, co se Grohlovi během posledních osmnácti měsíců přihodilo, nelze But Here We Are odprostit. Ale o to tu vlastně jde. Album je tvrdší a hutnější než cokoliv od Foo Fighters za posledních 25 let. Ne tak tvrdé jako Probot, avšak pořád na míle vzdálené od Times Like These. Kytary řádí a bzučí jako vosy v obrácené zavařovačce a nesou si jasný otisk Hüsker Dü – kultovní a Davem tolik milované hardcorové ikony 80. let. Frontman Foo Fighters hraje na bicí v každé skladbě, a to stejně tvrdě, jako za časů Nirvany. Každý úder pohání smutek, vztek, beznaděj a vzdor.
(4/5, Louder)
Ačkoliv album může být skutečně těžké na poslech (obzvlášť pro nejvěrnější fanoušky), Foo Fighters vtiskli But Here We Are nové úrovně hloubky, vyzrálosti, hudební obratnosti a vypravování. Díky tomu jde o něco mnohem komplexnějšího, než jen o titul plný smutku. Není ani tak rozloučením, jako spíše zvoláním „na shledanou příště“. S desítkou skladeb uvedených v život a příslibem něčeho většího.
(SPIN.com)
Jedenácté album od Grohla a spol. se nepodobá žádnému jinému. I přes niterné (a velmi osobní) vyrovnávání se zármutkem je But Here We Are prudce univerzální. Nevšedně lidské album zahalené naivitou a vděčností, oslavující životy těch, ktěří navždy odešli. Zároveň ale také přemýšlí nad důvody, proč je na světě kdokoliv z nás. Houževnatá a vytrvalá schopnost Foo Fighters tvořit umění, jež spojuje a inspiruje, působivě dokazuje sílu hudby.
(Ticketmaster UK)
První deska Foo Fighters po smrti Taylora Hawkinse je výjimečným rozjímáním nad smutkem. Je poněkud krutou ironií, že se kapele, tváří v tvář takové nepřízni, podařilo uvést její nejkreativnější a nejpůsobivější album za více než 20 let. Pro Foo’s samotné to může být těžké rozpoznat, ale věřte nebo ne: Foo Fighters se znovu učí žít.
(Consequence Sound)
Textově album But Here We Are možná není nijak zvlášť hluboké – krutou ztrátu spíše vykresluje, než aby ji prozkoumávalo – rozhodně je však upřímné. Smrt milovaných asi nikdy nezněla tak.. Nechci říci povzneseně, jako spíše bouřlivě a prostoupena hardrockovou kuráží, jež se tlačí skrz všechen ten zmatek se žalem, až dosáhne druhé strany – vzdorovitě, plná života.
(5/5, The Telegraph)
