Daveův bilanční text, který na oficiálním webu Foo Fighters doprovodil vydání nové písně Today’s Song, si můžete v nezkrácené podobě přečíst na následujících řádcích.
→ PSALI JSME: Bilancování Foo’s uzavírá nová píseň
Původní znění dopisu naleznete na FooFighters.com a audio verzi v Daveově podání pak na YouTube.
24. listopad 1994 začal jako každý jiný pochmurný den v Tichomoří, pod přikrývkou tísnivého, podzimního nebe nad Seattlem. Podzim už byl v plném proudu a dny se zkracovaly, což nutilo většinu lidí trávit čas uvnitř, daleko od otravného deště a tmy. Zdálo se, že je to ideální počasí pro formální večeři v teple domova. A tak jsem za burácení stometrových borovic, které se ohýbaly v poryvech chladného větru za mým domem, začal připravovat jídelní stůl na večer. Pečlivě jsem chystal prostírání pro každého hosta – některé známé, některé nové – a byl jsem zvědavý, kam nás večer zavede.
Ani ten nejlepší věštec na světě by nedokázal předpovědět, co nás čeká jen o pár hodin později.
„Je v tomhle domě duch?“ zeptal jsem se tiše Ouija tabulky, zatímco mé ruce jemně spočívaly na planšetě a ostatní dole ve sklepě mě sledovali v ohromeném tichu. K mému úžasu se ten levný, srdcovitý kousek plastu pod mými prsty začal pomalu pohybovat a zastavil se na slově „ANO“. Tím potvrdil mou rostoucí obavu, že jsem se opravdu stal hrdým majitelem strašidelného domu na poklidném předměstí Richmond Beach, kousek severně od města. V mírném šoku (a s lehkým pocitem lítosti z koupě) jsem Ouija tabulku rychle sbalil a hodil ji zpět do skříně, kam patřila. Všichni pak pokračovali ve večeru. Nahoře.
Ale ten večer nebyl určený pro seanci. Měl to být oslavný večer.
Byl Den díkůvzdání.
Pro ty z vás po světě, kdo tento vysoce obžerský svátek neslaví, je to den určený k vyjádření vděčnosti a díků. Setkání přátel a rodiny, kteří se sejdou, aby ocenili symbolickou sklizeň života a jeho požehnání – ať už jsou to hmotné věci (konzervovaná brusinková omáčka a mini marshmallow) nebo jemnější dary duše (láska a hudba). Tradičně jde o hostinu sdílenou s těmi nejbližšími, ale může to být i příležitost otevřít dveře těm, které vůbec neznáte a kteří potřebují místo, kde zakotvit. A toho osudového večera se mezi přáteli objevil jeden nový obličej, o kterém jsem brzy zjistil, že miluje hudbu po celý svůj život. Stejně jako já. Mladý, čiperný Nate Mendel. Naše první setkání.
Pár vrchovatých talířů jídla, pár lahví vína. Jedno vedlo ke druhému a než jsme se nadáli, založili jsme spolu s dalšími drahými přáteli – Patem Smearem a Williamem Goldsmithem – novou kapelu.
Nazvali jsme ji Foo Fighters.
Skupina začala skoro jako výmluva. Důvod, proč si pověsit nástroje kolem krku a kouřit cigarety v zavřeném autě při poslechu oblíbených kazet, zatímco jsme se hnali po dálnici k dalšímu temnému, lepkavému pódiu. Všichni jsme už v té době měli něco za sebou. Každý jsme hráli v odlišných kapelách a s jinými lidmi – některá uskupení skončila příliš brzy. Ale my rozhodně nekončili ani zdaleka. Byla to trochu drzá, možná nutná odbočka od dospělosti. Připomínka, že naše mozky stále fungují jako přetížená prodlužovačka – jiskřící od příliš mnoha světýlek na vánočním stromku. Dětské odmítání dospělosti, křečovité držení se posledních zbytků adolescence. Zkrátka jsme si dělali prdel.
Brzy se ale ukázalo, že jde o víc než jen útěk. Ne nutně v hudebním smyslu. Spíš co se života týče. Byl to nový začátek. Změna. Cítili jsme se správně. Narazili jsme na novou lesklou hračku, která přišla bez návodu a vyžadovala spoustu sestavování. A tak jsme ji tedy začali opatrně skládat, kousek po kousku.
Písně – hotovo. Dodávka – hotovo. Silniční atlas – hotovo. Vyrazili jsme, s hlubokým respektem k minulosti a neukojitelným hladem naplnit čisté plátno něčím krásným. Pokusit se udělat z „životní věci“ opravdový život.
Naše první dodávka, prodloužený Dodge RAM z roku 1996 přezdívaný „big red delicious“, brázdila stát za státem, až nám pod starými propocenými tričky za sedačkami začaly růst houby. S přetíženým přívěsem v závěsu, každé vystoupení té první šňůry s legendou punk rocku Mikem Wattem připomínalo hudební bungee skok – s prosbou, aby se pás nepřetrhl dřív, než nás vrátí zpět do bezpečí. Ale my byli připraveni skočit znovu. Zhubli jsme a nabrali jiný druh chuti k jídlu – hlad pokračovat, hlad zjistit, co dokážeme jako kapela, jakou hudbu můžeme vytvořit a jak se můžeme propojit s publikem. Obouchávali jsme tuhle novou kapelu jako nové džíny, dokud jsme neměli kolena prodřená ze všeho toho „hraní si“. Přežili jsme poprvé a rozhodli se to udělat znovu. A znovu. A znovu. Protože ta nová hračka pořád nebyla celá sestavená.
Postupem času se věci měnily. Třeba to byly jen růstové bolesti. „Big red delicious“ bylo pryč. Nahrazené mnohem pevnějším podvozkem, díky Chrisi Shiflettovi, Ramimu Jaffeemu a nezapomenutelnému Tayloru Hawkinsovi. A i když jsme už byli dobře vyladěný stroj, pořád to působilo trochu dočasně. Tak jsme nádrž dál doplňovali novými alby a písněmi jako palivem – jen tak akorát, abychom dojeli do další zastávky. To se nakonec stalo výzvou: pokud budeme držet ruce na volantu, jak daleko můžeme tohle auto dovézt, než mu odpadnou kola?
Ale jeli jsme dál. Někdy s jasným směrem, jindy zoufale hledajíc odpočívadlo. Ale nikdy bez překážek. A právě to nás udržovalo v pohybu. Protože ty odbočky a nepředvídatelnost nám připomínaly, že žijeme. To, co kdysi byla „výmluva“, se stalo „důvodem“. S každým rokem, každou šňůrou, každým albem, rostly kořeny hlouběji, a strom zároveň do výšky. Ale tak jako les za mým domem toho osudného večera zuřivě šuměl ve větru, jsou to právě hluboké kořeny, které udrží stromy stát i v nejsilnější bouři. A jakmile naše kořeny zapustily, věděli jsme, že není cesty zpět. Foo Fighters se stali životní věcí. Navždy.
Naše malá karavana se změnila v burácející konvoj s jedinou mapou. A i když jsme se ne vždy shodli na cíli, věřili jsme, že dojedeme tam, kam máme, pokud pojedeme společně. Jeden s druhým. Jeden pro druhého. Protože přijde chvíle, kdy slovo „kapela“ překročí své běžné hudební vymezení. Může se stát něčím jiným – něčím, co spojuje a drží pohromadě. A tahle kapela je rozhodně pevně svázaná. Pořád nedokončená, ve stálém vývoji – a to je přesně to, co nás jako lidi formuje. Jsem hrdý, že stále rosteme – s kořeny tak hlubokými, že je už nikdo nevyrve.
Pro každého, kdo někdy nahlédl za náš ošuntělý flanelový závěs, tam stále najde ty známé tváře, které tenhle konvoj řídí už desítky let. Jsou to vztahy, které přesahují pódium. Hudba je jen jeden dílek našeho pouta. Přátelství, která vznikla dávno před počátkem tohohle malého experimentu – který jsme zahájili tehdy na Den díkůvzdání v mém strašidelném domě, když byly pšeničné panáky ještě v módě a televize nebyla přeplněná streamovacími službami. Bez jejich podpory a vedení bychom dneska určitě neslavili toto výročí. Máme štěstí, že jsme součástí tohoto kmene, svázaného láskou. Děkujeme každému z nich. Oni vědí, kdo jsou.
V průběhu let jsme zažili chvíle nespoutané radosti, ale i zničující momenty plné žalu. Chvíle nádherného úspěchu a chvíle bolestné porážky. Zahojili jsme zlomené kosti i zlomená srdce. Vždy jsme touto cestou šli společně – jeden s druhým a jeden pro druhého, ať se děje cokoli. Protože životem zkrátka nemůžete procházet sami.
Je samozřejmé, že bez nekonečné energie Williama Goldsmithe, ostřílené moudrosti Franze Stahla a burácivé magie Joshe Freese by tento příběh nebyl úplný. A proto jim srdečně děkujeme za čas, hudbu a vzpomínky, které jsme s každým z nich v průběhu let sdíleli. Děkujeme vám, pánové.
A pak je tu Taylor. Tvé jméno je vyslovováno každý den. Někdy se slzami v očích, jindy s úsměvem, ale pořád jsi součástí všeho, co děláme a jsi všude, kam zrovna jdeme. Napořád. Ohromnosti tvé krásné duše se vyrovná jen nekonečná touha, kterou pociťujeme v tvé nepřítomnosti. Slovy nelze vyjádřit, jak moc nám chybíš. Foo Fighters budou Taylora Hawkinse navždy zahrnovat v každé notě, kterou zahrajeme, dokud sami konečně nedosáhneme svého cíle.
Nedávno jsem byl na dlouhém mezinárodním letu a probudil se s malým žlutým lístkem nalepeným na sedadle. Stálo na něm: „Podívej se na humra a rabína xxx.“ Netuše, kdo to napsal, jsem prohledal nabídku filmů – ale nic s tím názvem tam nebylo. Tak jsem trochu pátral a zjistil, že to není film, ale příběh o růstu. Víte, humr je měkký tvor žijící v tvrdé, pevné skořápce. Jakmile vyroste, začne cítit nepohodlí. A tak se stáhne do bezpečí, svlékne starou skořápku, naroste mu nová a poté se vrátí. Ale jak dál roste, ta nová skořápka mu zase začne být těsná. A tak znovu ustoupí… nový krunýř, nový růst – pořád dokola. Smyslem je, že životní výzvy nám ukazují, kdy je čas na změnu a růst. A když ten čas přijde, ustoupíš, obnovíš se a vrátíš se silnější. Myslím, že se v tom všichni najdeme. A pokud máš štěstí, projdeš tím s lidmi, které miluješ – na pódiu i mimo něj.
Je to už 30 let, co jsem seděl vedle Natea Mendela s rukama na Ouija tabulce (a bylo to naposledy, co jsem se jí kdy dotkl). Ale teď chápu, že nebylo možné předpovědět, co se tu noc stane. A stejně jako tehdy, toho bouřlivého večera na Den díkůvzdání v roce 1994, jsem stále vděčný za život, lásku, hudbu a to krásné tajemství, kam nás ta cesta zavede příště.
Jedeme dál.
Dave
